Někdo mi jednou řekl, že naděje umírá poslední, ale já si myslím že taková fráze prostě neexistuje. Nesmysl, který si říkají lidé kteří jsou optimisti.
Ale ten, kdo je prázdný a teoreticky ani nežije, nemůže říct : Naděje umírá poslední
Jednou jsem klesla a dlouho se mi nedařilo zvednout se a jít dál. Prostě jít a…žít.
Klesla jsem na samé dno a každý den jsem se probudila s pocitem…pořád se ještě propadám.
Žal mě vyžíral zevnitř a já jsem už neměla ani tu sílu se rozbrečet.
Tohle byl můj začátek…konce.
Říkáte si, čím to mohlo začít? Asi tím, že jsem se, se sestřičkou, s mou nejlepší kamarádkou, mým skoro bratrem odstěhovali do Říma.
Ne, ještě před tím. Když jsem se zamlženýma očima pověděla Spikovi, že ho miluji a on mi nevěřil. Bylo to pro mě menší de javú . Připadalo mi to, jako bych opouštěla druhou polovinu srdce, když na mě William zařval ať už mám jít, že to on tam vyčistí. Milovala jsem ho, ale…tak nějak jinak.
Když jsem odjela do Říma, byla jsem…nikdo. Jen věc, člověk který spí, jí ale…nežije.
Už jsem neměla srdce. Ani malinkatý kousíček. Se Spikovou ztrátou jsem se vyrovnala docela rychle. Už jsem si prostě zvykla, že tady není a že mi nevrátí chuť do života, opět se radovat.
V noci jsem se probouzela a utápěla se v žalu. Ne, proto že jsem nechala na upírovi, aby zachránil svět a on v té bitvě padl, ne…probouzela jsem se, protože mi v hlavě vířilo několik nezodpovězených otázek začínajících na Co kdybych…?
Co kdybych ten šperk měla já? Umřela bych tam, ale dostala se do nebe…ale Spike? Upír?
Vrátila jsem se na samý počátek.
Co kdybych Angela nepotkala? Při pomyšlení na Angela se mi stáhlo hrdlo a rozbušilo srdce.
Angel. Ne takhle na něho nebude myslet…zažili jsme spolu štěstí, ale také zklamání….a bohužel i smrt.
Přes tohle všechno, přes Acathlu, kletbu, duši, upírství jsem mu ještě dala svoje srdce a on ho…rozcupoval na malinkaté kousíčky a každý z nich odletěl někam na jiný konec zeměkoule.
Bylo až neuvěřitelné jak jsem se z jeho odchodu ze Sunnydale vzpamatovala, protože jemu, jsem dala celé srdce. Ne Spikovi, ne Rileymu nebo snad Parkerovi. Ne!
Jemu…
Jsem v Římě. Přes okno na mě svítí žhavé slunce je léto, ale já paprsky vnímám spíš jako vodu v Tichém oceánu. Studenou, smutnou a….mrtvou.
Zemřela jsem, když umřel. Když jsem se to dozvěděla.
Co kdybych tam byla? Jenže já jsem tam nebyla ani jsem nevěděla, že se něco děje.
Jo, jasně…sny Přemožitelky, to jo, ale já si myslela, že se jedná o něco malého, sny bývají občas zkreslené.
Zapadá slunce. Raději Dawn napíšu lísteček, že se jdu projít, ne, to raději ne…napíšu ji že jdu na hlídku.
Procházela jsem se opuštěným parkem. Sedla jsem si na houpačku a pohupovala se na ni. Koukala jsem se přitom do blba. Opět jsem na něho myslela na ně. Zemřeli tam oba.
Vykonali hodně dobra a změnili se.
Doufám, že se dostali do nebe, ale…myslím, že Síly jim to nedovolily.
Miluji je oba, ale kdybych si měla vybrat…
"Ale paninko, dneska máte svůj šťastný den." Ani se nenamáhám s ním bojovat. Stejně nemám kolík. Počítala jsem s tím, že tady bude nějaký démon nebo snad upír. Aspoň mě jednou Bůh vyslyšel. Pomyslela jsem si, když už jsem propadala do krásného spánku.
Neviděla jsem bílé světlo, ani blízkého člověka…viděla jsem milovanou osobu.
"Angele." Zašeptám s úžasem
Nakonec té blbé frázi uvěřím!
Sendy | 20. ledna 2011 v 15:02 | 
Zde hledá
Možná by se autorka měla nad tím a sebou trochu zamyslet. Článeček je obsahově celkem nejasný.