Nenávidím Tě,
protože si měl pravdu, že to zklamání bude bolet.
Nenávidím Tě,
protože si mě změnil.
Nenávidím Tě,
protože jsem ti dala kus sebe.
Nenávidím Tě,
protože mi Tě všechno připomíná.
Nenávidím Tě,
protože na Tebe nedokážu zapomenout.
Nenávidím Tě,
protože miluji jen Tebe.
A nenávidím Tě za to ještě víc,
protože si to uvědomuji a nemůžu to změnit.
protože si měl pravdu, že to zklamání bude bolet.
Nenávidím Tě,
protože si mě změnil.
Nenávidím Tě,
protože jsem ti dala kus sebe.
Nenávidím Tě,
protože mi Tě všechno připomíná.
Nenávidím Tě,
protože na Tebe nedokážu zapomenout.
Nenávidím Tě,
protože miluji jen Tebe.
A nenávidím Tě za to ještě víc,
protože si to uvědomuji a nemůžu to změnit.
Já chci svůj život strávit s tebou.V hlavě jí pořád zní to jeho smutné Já ne. První hlas šeptá krásným hlasem, ozve se ale druhý a ten je hlubší. Ty dva se prolínají a překrývají, jako kdyby byly dvojčata. Jeden bez druhého by nemohly existovat.
První by byl moc krásný a něžný a díval by se na svět růžovými brýlemi a ten druhý zase by byl jenom pouho pouhý tvrdý kámen, kterého by nikdo nerozbil. Svět by byl jenom s ním najednou temnější a smutnější, ale oba dva tvoří, rovnováhu.
Najednou se ozval třetí hlas, který byl nejtvrdší a nejhlubší, a ty dva hlasy se jen ztišily.
Že by se ho báli?
Já ne!Zakřičel a ona se probrala. Zbudil ji.
"Angel." Prudce se posadila a setřela si pot z čela. Ne zase ne. Prosím. Zhluboka dýchala. Hrudní koš se jí rychle zvedal a zase klesal. Už ne. Pár zpocených pramínků si zadělala za ucho a setřela si neposlušné slzy, které stékaly po tvářích.
Odkryla se a v lehké noční košilce došla k oknu. Otevřela ho. Jemný vánek jí rozfoukal její zlatavé vlasy a ona je na chvilku zavřela. Byla teplá letní noc, teda, spíš už ranní noc.
Vzpomněla si, jak se tady líbali. Bylo to taky v létě. Dostala zaracha od mámi.
Všechno bylo tenkrát ještě dobré. Ne, bylo to skvělé! Svět brala z té světlejší stránky a nedívala se za ni, co se za tou světlou stěnou skrývá. Věděla, co tam je. Protože teď v ní žila, v té temnější straně. Ve smutku, zoufalství a v nenávisti. Nenáviděla ho za to, že ji opustil a tak jí každý den dělal ze života peklo. Viděla ho na hřbitově, u kina…prostě všude!
I u tady toho zatraceného okna!
Se zlobou ho zavřela a lehla si znovu do postele.
Několikrát zlostně zamrkala očima a pak se potichu podívala na svůj prstýnek. Srdce, dvě ruce a koruna. Hned jí všechna zlost přešla a lehkými dotyky ho hladila. Nakonec políbila srdce uprostřed a zavřela oči.
Nenáviděla ho, že jí působil muka, ale z větší části ho milovala. Milovala ho za správné činy, ale, nemohla se rozhodnout jestli jeho odchod byl správný čin.
I přesto, že ho nenáviděla a chtěla by na něho zapomenout, bude si raději připomínat každou vzpomínku na něho než aby na něj doopravdy zapomněla. Neunesla by ten pocit, že ho ztratila i ze svých vzpomínek.
Chtěla by se znovu tak zamilovat jako do něho, ale…věděla, že to nebude stejné. Chtěla normálního kluka. Angel měl pravdu - Vždycky budeš přemožitelkou. Tím důležitější pro tebe bude normální vztah. Měl pravdu, ale nechtěla jí přijmout. I za to ho nenáviděla, vždy prostě musel mít pravdu jenom on a nechtěl vyslechnout jinčí názor, jinčí pravdu. Třeba můj názor!
Ale, tohle bylo pryč. On byl pryč, její život byl pryč. To už nepůjde změnit.
Zůstanou jí už jen vzpomínky. Dobré i ty špatné.
"Viděl jsem srdce. Držela jsi ho před sebou, aby ho každý viděl, a já měl strach aby se nějak neporanilo. Ještě nikdy jsem netoužil něco tak ochránit... zahřát ho svým vlastním."
I kdyby byla obyčejnou, on by jí miloval. A tím jí dal naději, že kdyby už nebyla Přemožitelkou on by s ní zůstal.
Vyvolenou zůstala, ale on odešel. Jak teď má svůj život žít, když bez něho je jen hromádka neštěstí? Jenom s ním doopravdy žila, i když s ním neměla budoucnost. V jeho mocném a pevném objetí se vždy skryla, když jí něco trápilo.
Nenáviděla ho za jeho "dobré" činy a…že si myslel, že může rozhodovat o jejím životě, ale…on to přeci dělal z lásky k ní. Nemohla ho nenávidět, i když na to měla právo.
Milovala ho, a řekla si že to tak i zůstane.
Navždy.
Usnula v hlavě se opět začaly prolínat hlasy. Jeden jemnější, který patřil světlu a jeden hlubší který patřil temnotě.
Spolu vytvořily, rovnováhu.
Miluji Tě,
protože mi dáváš naději.
Miluji Tě,
protože s Tebou mám pocit, že žiji.
Miluji Tě,
protože mě za nic nesoudíš.
Miluji Tě,
protože se s Tebou cítím v bezpečí.
Miluji Tě,
protože Tě milovat chci.
(zdroj neznámý)
Zde hledá